Investigativní novinařina aneb kudy vede právo a po čem nám nic není?

Kauza Andreje Babiše juniora v nedávné době vzbudila diskuzi veřejnosti na téma, zda bylo etické či neetické, přijatelné či nepřijatelné chování dvou novinářů při návštěvě a „zpovědi“ hlavního aktéra kauzy ve Švýcarsku. Jak je (hlavně poslední dobou) u nás ve státě zvykem, rozdělila se společnost na dva tábory bránící tu svou pravdu. Pojďme se na věc mrknout právním okem a vnést do investigativní novinařiny trochu více světla:

Role novinářů je v demokratickém státě asi více než jasná. Sem tam se můžete setkat s pojmem „whistle blowers“ – novináři jsou tu mimo jiné od toho, aby upozorňovali na věci, kterým by se ve společnosti měla věnovat pozornost. A protože se může jednat o věci, které nemusí být vysokým činitelům ve státě příjemné, mají novináři v právu celkem výsostné postavení – aby jejich tvorba (a přínos pro společnost) nebyly šněrovány. 

Novináři si tak oprávněně mohou dovolit více než „běžní smrtelníci“, pokud se snaží psát o tématech tzv. veřejného zájmu. Co tam spadá? Tohle zákon nechává na uvážení novinářů a případně pak soudů – je to vlastně vše, o čem si společnost zaslouží být informována. Věci veřejného dění – nejen politického, ale i kulturního, věci spravedlnosti, věci týkající se osob, které jsou do společenského dění jakkoliv zapojeny: patří sem politici, herci, zpěváci, sportovci, ale také úředníci, sami novináři, soudci či advokáti. Ne každá témata jejich života patří do novinových článků – jsou sféry, kam ani novináři většinou nakouknout nesmějí – typicky intimní záležitosti nebo co dělají (či nedělají) tyto osoby doma. Pokud se ale jedná o jejich společenský život, profesi nebo projevy ve veřejné sféře – je vždy na úvaze novináře, jak je věc, o které se chystá psát, pro veřejnost relevantní – a podle toho se může pustit do práce. 

Pojďme vzít konkrétní příklad: jsem advokátka, která často a ráda školí právo. Protože svou profesí i svým chováním jsem dobrovolně vešla do „světel reflektorů“ na veřejnost, mohou novináři o mých vystoupeních s klidem psát. Pokud by se někteří dál pustili do bádání, jaká jsem advokátka, jak jsem k vlastní advokátní kanceláři přišla a jestli nemám ve své minulosti nějaké temné kapitoly – je to v pořádku. Dobrovolně jsem se dala na profesi, která musí jít ruku v ruce s určitou morální integritou a navíc svými vystoupeními dobrovolně přitahuji zrak publika. Můžu si za to tedy sama. Pokud by se ale novinář pustil do mého soukromí a bádal, jestli jsem v minulosti někdy utekla od oltáře – překročil by přijatelné hranice – do toho dnes nikomu nic není. 

Stejnou věc ukažme na prezidentovi - osobě, která má být morálním a společenským vzorem. Novináři mohou v jeho případě střádat materiály nejen o jeho schopnostech a minulosti z hlediska profese, ale mohou si dovolit jít více do hloubky a třeba řešit i ten případný útěk z vlastní svatby – je totiž v zájmu společnosti vědět o věcech, které poukazují na morální a duševní (ne)stabilitu hlavy státu.

Zpátky k případu Andreje Babiše mladšího. Je tento člověk osobou, o které má společnost vědět? Ještě několik let zpátky spíše ne. Osobou veřejného zájmu se Babiš ml. stal v okamžiku, kdy se o něm začal zmiňovat premiér této země ve svých veřejných prohlášeních a označil svého syna za klíčovou osobu v kauze Čapího hnízda. Kauze, která souvisí s (bez)úhonností předsedy vlády, s nakládáním s veřejnými financemi, s trestním řízením, na jehož výsledku má celá společnost (dle mého názoru) enormní zájem. A tak se stává i Andrej Babiš mladší z hlediska práva osobou veřejného zájmu a je zcela v pořádku, že se dostává do hledáčku investigativních novinářů.

V tento okamžik je na novinářích, jak se k výsledné reportáži dostanou. Ruce jim svazují (s určitou nadsázkou) jen povinnost neohrozit bezpečnost státu a samozřejmě - nesmí spáchat trestný čin. Dál už se novinář řídí „jen“ etickým kodexem – v rámci kterého si musí například ověřit získané informace, vyhnout se zbytečné skandalizaci, uvážit závažnost reportáže a podle toho přiměřeně přibrat další zdroje, dát možnost vyjádřit se k věci dotčené osobě, uvážit načasování zveřejnění reportáže apod. – aby v případě soudního sporu dokázali, že udělali maximum pro eticky čistou práci. 

A co když novinář přestřelí a ukáže se, že vše je vlastně jinak? I v tomto případě má právo na paměti, že média nemohou ověřovat pravdivost a přesnost svých reportáží donekonečna – u novin je důležitá aktuálnost. Prokáže-li novinář, že před zveřejněním opravdu postupoval v souladu s etickým kodexem a reportáž poukazovala na věc, která si zasloužila zájem veřejnosti, svoboda tisku a slova zvítězí nad lží a nenávistí.